SNĚNÍ NAD PLUJÍCÍM LEDEM.

Už se hrnou ledy z kraje...

Síla ledna zlomena je,

budiž jaru dík!

Na řece se kůra drtí,

vlny jako žlutí chrti

letí v ledů smyk.

Jdou ty ledy šírým valem,

Jedou, jedou jedním cvalem

v nekonečný hon,

každá kra je na svém koni,

každou pluky nových honí –

je jich milion!

Milion, ba ještě více...

V každý mžik jich na tisíce

z jihu letí v ráz,

s praskotem a temným hukem

v davu nespočetnorukém

ve hrob nesou mráz.

Ledy, ledy, valné ledy!

Tak už letos naposledy

řekou jde váš sled...

Ej, vy naší sudby bratří!

Sevřených k vám duší patří

roznícený hled –

Ej, vy vlny, mladé vlny,

hněvu, vzdoru, síly plny!

Srdcem chvěje stesk:

Vzepněte ty jaré hřívy,

všude, kde nás útisk křiví,

vleťte jako blesk!

Prolomte tu starou kůru,

kterou vrh’ nám, těžkou můru,

Perun na náš kraj,

rozbijte tu křivdu všecku,

jež tu dusí po německu

české síly máj!

Vezměte vy na své oře

naši strast a naše hoře,

pod svůj hněvný bič,

kam našich hor zlato mizí,

v nenasytné moře cizí

odplavte je pryč!

Krajům všem a celé zemi

ať se zveselí ret němý,

v píseň roztaje,

ve zpěv, kterým jaro slaví

všecka srdce, všecky hlavy,

kde vlast volna je!