SNĚNÍ S PALUBY.

Hleď, z oliv háje Nymfa zírá plachá

v sad zarostlý bílého u kastelu.

Tam tvář se šklebí pitvorného Baccha,

jenž květ si ve vlas vplet’ se zlatem pelu.

Soch mramory se, zvětralé už, drolí,

bůh Radosti však dál dlí v smavém kraji.

Žeň hojnou dává vinici i poli,

na flétny pastýři tam vábně hrají...

Jen Láska sama jak by domov měla

v té rajské končině na břehu moře!

Smrt zdivená ztad jinam odšuměla

na větru křídlech, a s ní všecko hoře!

Tam listí révy s thyrsů vlá a kvítí,

tvář slunce prudce žhne, a neumdlévá.

Za Nymfou, hleď, jak Fauna oči svítí!

A Bacchos víno do číše si vlévá...