Snění v lese. (II.)

Šikmo v lesa proluku

světlo spadá do aleje,

nahlas místem list se chvěje

na habru i na buku.

Večerní už záplava

po nebi se leje celém,

na hnízdě kdes osamělém

cvrká ještě pěnkava...

S výše stromů po zemi

dlouhé v dol se stíny kladou,

ale za pňů temnou řadou

západ svítí růžemi!

Červánků jak žhoucí plam

do jich korun mocně trýská –

stále cos tam hrá a blýská,

živý jako drahokam.

Rudě, modře, zeleně

z pavučin to rosa kmitá

zraku tvému za dne skrytá

v sytých barvách jeseně.

Kmitá – zniká – hasne již –

a kde shasla, tamo s touhou

bezděčně ty chvíli dlouhou

do větví se zahledíš...

Marně! – vše tam černo zas.

Noc jak zeď se valí dolem,

nasloucháš – – je němo kolem,

neozve se ani hlas.

Pěnkava též utichla –

v posledním své písně trilku

pro tu krásnou dnešní chvilku

toužně si jen povzdychla.

Mlčí, – ani nedutá,

pod křídlem již hlavu skrývá,

ale za ni verše zpívá

duše tvoje pohnutá...