Snění.

Můj luzný, vonný sen, jenž v duši mojí svítí,

kéž moh’ by na chvíli alespoň pravdou býti:

Chtěl bych kdes v samotě bydlet ve hloubi lesa

a s jarem naslouchat, jak vesmír štěstím plesá.

Blíž vznést se ku hvězdám, jak šťastní mohou ptáci,

a s hůry pohlížet, jak vše se rodí, ztrácí...

Zřít, s písní Vesninou, jak se květ štěstí snoubí,

jak láska povstává a kvete v duší hloubi.

Zřít prazdroj přírody i prazdroj tvorstva, žití,

i tůni bezednou, do níž se věky řítí,

a v sled být pochován, kdes v sadě plném kvítí,

kde ptáci avonští zpívají píseň žití!