SNĚNÍ.

V života číši, rmutem jež se pění –

co básník má, než zlatou kapku snění?

Ó, blahé mžiky samoty a ticha,

kdož by k vám nelnul?... Každý, každý snad

i v trpké chvilce útěchu z vás dýchá

a hlavu stápí v lůně vašich vnad,

kde všecko tone v lazurové mlze

a říše pohádek je ukryta – –

až zapomene na své horké slze

i na bolest, jíž hruď je rozryta...

V té bouři světa, která přelud není –

což mám i já, než zlaté svoje snění?

Toť keř je růží, který obsypává

mou duši stále svými poupaty,

v něm pro mne kvete jaro, štěstí, sláva,

jím ve své bídě přec jsem bohatý

tak, jako nikdo z lakomých těch lidí,

již s usmíváním moje verše čtou,

však za jich tvůrce před světem se stydí

a jedva podají mu ruku svou...

A zpívám dál, a kupci kol se mění,

a dál jim za groš prodávám své snění.