Snění.

Já zvyklý samotě mít chtěl bych u sebe

tu duši jedinou, jež měla by mne ráda,

jen jednu duši mít, když bolest zazebe,

když je mi smutno tak a stesk se ke mně vkrádá.

Tak náruč v náručí a hlavu u hlavy

snít chtěl bych bez konce po celý večer dlouhý

a cítit v duši své tvůj pohled laskavý

a hladit vlasy tvé v tom kouzlu sladké touhy.

V té touze nábožné, jež duši omámí,

snít chtěl bych o tobě, snít o tom, jak jsi milá,

snít o tom, bouře zlé že dávno za námi,

snít o tom, láska tvá jak přec mne zachránila.

Snít chtěl bych jako ten, kdo po všem zoufání,

kdy ztroskotala loď a nikde není spásy,

kdo po všech bouřích zlých se přece zachrání

a doma, doma zas teď všeho vzpomíná si.

Tak chtěl bych vzpomínat, jak on ve chvíli té,

jenž sotva věřit smí, že posud jest a dýše

a, štěstí slzami teď oči zalité,

svou ženu hladí zas, ji na skráň líbá tiše.

A v krbu oheň plá, bouř v dáli dozněla,

hle hvězda vysvitla, ta první v nebi mračném.

Pojď, hlavu ke mně skloň, dí ona nesmělá,

buď za vše bohu dík, my život nový začnem!

Tak náruč v náručí a hlavu u hlavy

snít chtěl bych bez konce, tě zlíbat svýma rtoma

a cítit v duši své tvůj pohled laskavý

a vědět, u tebe a s tebou že jsem doma...