Snění.

Jak často v podvečer, když slunce v západ klesá

jsouc velké báječně a žhavé jako rubín,

já v snění ulehnu si na pokraji lesa

a do svých marných snů zřím zakalených hlubin.

A hledám duši tam, již moh’ bych milovati:

ta polou žena by, půl dítě ještě byla,

snů šťastných motýli by těšili ji zlatí

a první lásky sen by v objetí mém snila.

A měla černý vlas a měla ruce bílé

a oči veliké, jimž nedohlédneš ke dnu,

svým dětským nápadům se smála rozpustile

a byla vážnou přec, když k nohám jejím sednu.

Mé verše bláznivé by poslouchala ráda,

že pro ni psány jsou, by zcela stačilo jí,

a věřila by jen, že věčně bude mladá

a život přešťastný že na věky nás spojí.

A než by poznala, že tady všechno lží je,

že štěstí přeludem a život bouř je stálá,

v své lásce panenské jsou čistší nad lilie

by jednou z večera v mých loktech dokonala.