SNĚŽENKA A HAVRAN

Sněženka vzbudila se časně ráno,

malounko sněhu na pažitě stláno.

Zelené borovice stojí v kruhu,

šedé se mlhy kradou v luhu,

křů chytají se, naň se víží.

Tu černý havran slétnuv s borovice,

bez krákorání všeho, bez povyku,

krok za krokem se v měkkém sněhu blíží.

A stanul před sněženkou. –

V pokojíku,

kde časně z rána všichni leží spíce,

si představ dítko malé, košiláče,

jak stojí probuzené na postýlce

a mnouc si z víček sen, ty druhé spáče

a matku nevidí. V té ranní chvilce

kdyby tak vstoupil stařec přihrbělý,

ve plášti černém zahalen jsa celý,

a od dveří se plíže v polosvitě

své oko, živoucím jež nevraží,

upíral na to vyjevené dítě,

rakvičku černou nesa pod paží – –