Sněženka.

Na lesní mýti u závěje sněžné,

kam ještě buk své holé větve chýlí,

z žlutého mechu rosteš, kvítku bílý

s korunkou perlí na hlavince něžné.

Tvůj každý lístek ve větru se chvěje,

jenž huče, táhne z hlubokosti hvozdů –

ty nedbáš jej, – ty nasloucháš jen drozdu,

jenž blízko tebe první trilek pěje.

Tak ztracena tu dlíš ve svoje snění

o slunci, pohodě a jaru zlatém,

jež celou zem pokryje květným šatem

– a tebe zvadlou, skryje pod zelení.

Však máš svůj den! – a zapomínáš sebe;

být jiným poslem jara tobě stačí, –

tak čekáš těch, kdo k životu se tlačí,

a hledíc v zem, – nad nimi tušíš nebe.