Ó, SNĚŽENKO BÍLÁ!

Ó, sněženko bílá, květinko něžná,

jara ty poselkyně první,

na všem ještě kdy clona sněžná.

Ó, sněženko, jsi jako dívka něžná

záhy jež, a časně tak

po lásce zaplaje, po jejím teple

jež záhy tak – květu svého v jaro dá,

aby uvadla, umřela brzy. – –

Ó, tak jsi mé duši podobná,

jak jarem časně květ zvedáš

ze studena, ze sněhu někde ještě.

Ó, je zalíbení, květinko, v tobě moje,

a já tě miluji dětinsky tak,

z jara jak rozkvétáš v stromoví hustě.

Tvůj kalíšek tak mi je milý,

mně posvátný květ jeho bílý. –

V ten věnec svůj já vpletu tě

květe malinký a nevinný

v čistotě dětinské svojí,

jež oběti tak jsi se vydal záhy. –

Studenou slzu zřím v poupatech tvých –

ó, sněženko bílá! –

já líbám tě a k ústům tisknu,

vždyť mi tak si rovni spolu! –

Moje duše mladá jako ty;

tak záhy, jako ty po jaru, tichá –

zatoužila mi láska, kde plaje a dýchá. –