Sněženky.

Chorému chlapci

mladičká sestra

nosila denně

kvítečka pestrá;

vonné ty pozdravy

lučin a doubravy

plašily od něho

nudu i žal –

neduhu trapného

zapomínal.

Ale ach! květy

bledly a svadly,

rubáše sněhu

na luhy padly,

vichřice po nivě

bouřila mrazivě,

s hukotem vnikajíc

v každičkou skrýš,

skučíc a hýkajíc

komínem v chýš.

Zamrzlým oknem

do smutné chaty

vkrádá se zřídka

paprsek zlatý.

Pacholík churavý

nemá již zábavy,

kane mu slzička

na bledou líc:

„Květy mně sestřička

nenosí víc!“ –

„Květy,“ dí matka,

„v zimním teď spánku –

zbudí je zase

píseň skřivánků

po luhu, po lese

v májový čas, –

náruč jich přinese

sestřička zas.“

Míjeli dnové,

měsíce s nimi,

na nivách posud

rubáše zimy.

„Brzo-li zaplesá

skřivánek v nebesa,

pod bílou plachytkou

procitne květ? –“

touží jen s výčitkou

chlapecký ret.

Těší jej máti,

k loži se shýbá,

tvářičky vpadlé

horoucně líbá.

V oblasti krásnější

spánek jej konejší;

slzou však matinka

vlaží mu líc:

„Fialky, chudinka,

nespatří víc.“

Děvčátko slova

plačící matky

slyšelo, tiše

vyklouzlo z chatky:

„Spatří je! V útají

pod sněhem dřímají;

pod krovy zimními

vynajdu je –

bratr se nad nimi

zaraduje.“

Nechať jí zimou

prstíky křehly,

bodaly mrazu

ledové jehly;

ve sněhu po nivě

hledala dychtivě,

hrabala v závěji;

avšak, ó žal!

kvítek se nikde jí

neukázal.

Nebeský otec,

sypaje s hůry

hvězdičky bílé

do zimní chmury,

s výsosti blankytu

shlédl k ní v soucitu;

sněhových chomáčků

rozhodil hrsť

v bělostném obláčku

na ztuhlou prsť.

„Leťte, vy mračen

pochmurných dítka,

změňte se dole

v lahodná kvítka,

u nohou dítěte

ze sněhu vypněte

v milounkém zvonečku

bělostný třpyt,

v dětském jak srdéčku

sesterský cit.“

A kam ty vločky

na nivu slétly,

kalíšky něžné,

bělostné zkvetly;

svitlo jich pažitem,

hvězdic jak blankytem –

zplesala dívčina

nad krásou jich,

trhala do klína

kvetoucí sníh.

Chvátavě bratru

přinesla kvítí –

kterak mu očka

radostně svítí!

Prchla mu z útroby

příšera choroby – –

Venku však plesaje

vesnický lid

uvítal do kraje

sněhulek třpyt.

„Vítejte, první

líbezné zvěsti,

že nivě vrací

život a štěstí,

lupení houštině,

skřivánky výšině,

omládlým lučinám

koberce z duh,

teplo a záři nám

laskavý Bůh!“