Sněží, sněží!

Sněží, sněží!

Chumáče sněhu, jasné hvězdice,

slétají na zem, na křů větvice,

to bílá nebes růže odkvétá,

lupínek s listem padá, odlétá

– sny z hlavy šedivé.

A před oknem svým v malé zahrádce

krkavce černé slyším ve hádce:

hned plaše ve kraj peruť pozvednou,

hned na větev si skřehlou usednou

– dav chmurných myšlének.

Sněží, sněží!

Tak ticho vše, a já tak zadumán

zřím oknem na ten sníh a hejno vran,

a co chumáčů padne na venek,

tolik se zrodí divných myšlének

v mé duši neklidné.

Tak mrtvo vše. I krkavec se skryl

jak smutek, jenž se do mé duše vryl,

i jedle před oknem dřív zelená

od sněhu těžká sklání ramena

jak já mdlou hlavu svou.