SNĚŽIVÝ VEČER.

Je teskně šedivo... pár světélek se tetelí

kdes v Praze mrazivé jak svíčky na hřbitově,

cos v krbu naříká a venku sníh se chumelí

a houká vichřice podobná bludné sově.

Cos klepá na okno jak rukou prsty prosící,

že k oknu přistoupíš v nervosním nepokoji,

tvá duše odlétá kams v dáli s bílou vichřicí,

jen smutné tělo tvé jde stínem po pokoji.

A každá křivda tvá a každý mrtvý tvůj již hřích

ze smutných koutů všech se na tě dlouze dívá,

a v teskné šedivo jak prach z hvězd mrtvých, ledových

ten sněžný oceán na pustou zemi splývá.