SNI DENNĚ NAD PRAHOU...

Sni denně nad Prahou v své jasné dílně!...

tvé české krajiny nechť mluví sdílně

k těm duším přátelským, jež s krajem splývají,

když v žáru poledne se v pole dívají,

jež s ptáky hovoří i s šumem lesů,

jež víly dosud zří na stráních vřesu,

jež s krajem jedno jsou, jím cele dýší

a z knihy přírody své verše píší!

Sni denně nad Prahou!... nechť vichr letí

kol oken dílny tvé ve mračen spleti,

Vít, harfa góthická, když zní jak v modlení

a bouře nad Prahou se žene v běsnění –

ty slunné kraje tvoř, kde chléb náš voní,

kde oráč brázdou jde za párem koní,

kde pastýř s stádem svým se ke vsi blíží,

když v lesy modravé se mlha níží...

Sni denně nad Prahou!... v tvé české kraje

si zajdu v podvečer s pocitem otroka,

jenž řetěz odhodil... při číšce čaje

v tvé zajdu Polabí, v kraj, kde to zraje,

luk, lesů parfumy ssát budu zhluboka,

van jarních větérků, jenž v břízách hraje...

A před Hradčany v sled – tak jako vždycky –

se v dumách zastavím, tak romanticky...

chór dějů velikých pak hlavou táhne

a touhou po slávě to v duši prahne!