SNÍ ZEMĚ PŮLNOČNÍ...

Kde obzor zniká v dálce šedobílé,

par ztuhlých za oponou stromy ční,

jež holé stanuly tu v plné síle...

V té chvíli myslím na kraj půlnoční...

Mne více vábí nežli jihu palmy

ty mrtvé břehy záře severní:

nad rakví země vítr pláče žalmy

a slunce hází světlo večerní.

Ruch života zde všude ztrnul chladem

a všude zledovělý smrti klid –

spí země pod sněhem, kde půlnoc kladem’,

a člověkem se nedá vyrušit...

A myslí na vymřelých tvorů rody

jak matka, která dětem zřela v hrob:

zas vidí ledem nespoutané vody

a deštná táhnout mračna zašlých dob.

A myslí všeho žití na skonání,

až smrti vše se oddá bez vzdoru –

až oblaka jí sněhem padnou k skráni

a k srdci pronikne mráz prostoru.

A v zříceninách budou státi města,

vše zdrtí Zmar, co lidský stvořil duch –

a smutná bude bílé země cesta,

že lítostí se zachvěje sám Bůh.

A budou žlutá, teskná jitra vstávat –

a minou věky, miliony let –

zem’ bude v prach se, v prvky rozpadávat,

jak v hrobě mrtvá schránka lidských běd.

Však beztvárná až po všem spousta zbude

jak na počátku ve stvoření dnech –

ó, jaký květ z ní vznese lístky rudé

a jakého zas žití vydá dech? – – – –

Kraj v bílou tógu mlčení se halí,

a bez pohnutí stanul mrazný vzduch –

a tiše světy jdou ve hvězdné dáli –

a v nekonečnu kdesi mlčí Bůh...