Snící jezero.

Sní jezero; skal výš se pnoucích

v klín utuleno, v lesa tmách,

víš, kolik hvězd as v nebi stkvoucích

se koupe v jeho hlubinách?

Víš, kolik v křišťálné mu duši

spí žhavých blesků, hromu ran,

víš, kolik vzdechů klid mu ruší,

když bouř jde z nebes mračných stran?

Víš, jaké stesky se v něm rodí,

když vzteklý mráz se na ně vrh’,

víš, kdo as z tajné hloubky chodí

žal vyplakat svůj na povrch?

Víš, kolik rybek jím se nese,

těch rybek, drobných myšlenek?

a kolik k slunci vyšvihne se

a z kolika sem přišly řek?

To nevíš, nedozvíš se v žití,

a přece pronikneš to spíš

než to, čím lidská hruď se nítí;

to na věky se nedozvíš!