Sníh.

Co by se asi stalo, kdyby třpytný sníh

se náhle snesl v pláně dávné Judey?

Sličná Rachel dumně svoje bílé čelo

v dlaně sklonila a sladké něžné tělo

zachvělo se náhle prudkou vášní žhoucí.

Sklonila se k zemi, vzala hrsť a skvoucí

pojídala sníh a takto pěla s plesem:

„Ty jenž s výše hledíš, kterak vonným lesem

zpěv se nese sladké hrdličky, jíž právě

v tichém hnízdě něžných mláďat, v svěží trávě,

vylíhl se roj, Ty slyšíš moje lkání

plodu toužící a toto chladné vání,

stříbro toto skvoucí posíláš mi s výše,

abych toužný plod již započala tiše!“

Zatím Lia hnědá v bílém stanu lkala,

na čele jí těžká, černá duma vstala:

„Kdybych znala býlí, které ženské kráse

kvésti pomáhá a hnusným vysmívá se,

Jakob krásou jatý ke mně by se zase

vrátil ždaný v sladkém, podvečerním čase!“

Oko její bolné právě vzhlédlo maně

ven a shlédlo hnědé hroudy: bílý na ně

padal s výše sníh a bílil jejich tváře!

Lia s plesem vyšla ven a velká záře

z očí planula, když hnědou líc a ruce

v sněhu koupala: „Teď konec bude muce!

Vlna nejčistší se nevyrovná snící

bělosti mých lící, které dumající

k Jakobovi vznesu, až se z luhu vrátí!“

Rachel zlomyslná dlouhý čas si krátí:

malou ručkou shnětla sněžnou kouli tvrdě,

jako blesk ji vrhla Lii v tvář a hrdě

odcházela podél bystřiny, jež hbitá

vlnky valila, jsouc hustou trávou kryta.

Jakob opřen o fík udiveně zočil,

kterak divný květ se v tichém reji točil

k pláni travnaté, a velká, bílá stáda

kterak mizí v bílém příkrovu. A ráda

duše jeho kouzlila si úběl bílý

líček, která večer Rachel k němu schýlí.

Laban stoje stanu na zápraží, chtivě

v třpytném sněhu zrak svůj nořil, lahodivě

který kynul jemu vstříc a mně, že bílý

příkrov ten je vlna převzácná, hned s pílí

lakotně jej hrabal v hromady, jež skokem

čeleď odnesla. – Svým plulo vše zas tokem!

To by se asi stalo, kdyby třpytný sníh

se náhle snesl v pláně dávné Judey!