Sníh, lhostejnosti šat, jenž zemi skrývá,

Sníh, lhostejnosti šat, jenž zemi skrývá,

již dechem země, který teplem vlaje,

se rozpouští a ztrácí se a taje,

i když ho slunce ani nerozhřívá.

Vrch láme se, a nížina se zrývá,

a na sta průlin v prostředu i s kraje

jak temné skvrny v srsti hranostaje

jsou skulinami, jimiž zem se dívá.

Buď zdráva, matko naše, hrdá země!

I v ponížení pevně vzpínáš témě

a chceš buď mráz, jenž svírá tě a kruší,

buď plný žár, jenž slzy tvoje suší;

tvá hrdost vlévá se i v srdce chudé,

že darů lhostejných se samo zbude.