Sníh stopy zavál – větve modřínu

Sníh stopy zavál – větve modřínu

přikrčil matce zemi do klínu,

trávníku zeleň, květů pestrotu

jednotným oděl šatem, nahotu

tak všeho ukryv milosrdnou bělí.

Již nevidět, kde trávník stezka dělí.

Je bílo jen. V tu bílou samotu

stesk přišel bílý. Ničím neliší

se od okolí svého. V zátiší

neslyšně vkročil, stanul, loučil se

a divil – sníh když hustě napadá,

že hrobem jediným je zahrada

i s jarem bývalým. A bez hnutí

tkvěl dlouho tam, než pohnutí

své zvlád. Vždyť v bílý lán

té zahrady kus žití pochován

je nejkrasší, vždyť tam sen tělesný

je dosněn rozkoše, tak bezhlesný

a chladný, jako pocel mrtvých úst.

Stesk přemýšlením vědoucím se stal –

nad hrobem těla tušil duše vzrůst,

nad smysly cit, jejž nikdo nespoutal.

Až přijde jaro, barvou květů všech

stesk oděje se, jasmínový dech

jej prozradí i utajený vzdech.

To k hrobu těla ještě přikradou

se vzpomínky a hustě zahradou

se rozrostou. Než nad květný ten lán

stesk volně vzlétne, hrobem nespoután.