Sníh volně padá, písek cesty skrývá,

Sníh volně padá, písek cesty skrývá,

a v bílý poprašek jak v čistý šat,

kde sebe menší skvrnu hned je znát,

krok za krokem hlubokou stopu vrývá.

A stopa ke stopě se pyšně dívá:

„Byť unavený chodec šel i spát,

my cestou jsme a budeme tu stát,

by dále po ní spěla chůze živá.“

Jak stopy klamou se a jak se mýlí!

Nechť zhynou oblevou, nechť zhynou mrazy,

či sníh je metelicí zavěje,

den nový vlastní dráhu svou si razí

a byť i stopám, které přece zbyly,

se neposmíval, aspoň zapře je.