SNÍH.

Ty díš, že jaro zadýchlo v sady,

s ním, že sem zaletěl slunný jih?

Dítě mé drahé, bílé ty vnady

nejsou, než studený, bílý sníh,

ach, bílý sníh.

Nejsou to lilje, co kvete bíle

na polích, v lukách, u cest a lích –

co se tu bělá v daleké míle,

není, než studený, bílý sníh,

ach, bílý sníh.

Co jak svit luny stříbrný leží

v korunách stromů, na pláních,

není květ jara mladý a svěží –

není, než studený, bílý sníh,

ach, bílý sníh.

Nechoď v mé sady, duše má drahá,

lilje ni růže nekvetou v nich –

květ, po němž útlá ruka Tvá sahá,

není, než studený, bílý sníh,

ach, bílý sníh...