SNÍH

Tiše padá, tiše, tiše,

jako květy na rov čís,

dlaň je vidět, oblak s výše,

dojat v srdci, netušíš?!

Jak by vinul do rubáše

bílého kdos mrtvé vděk;

slunce vyplakané, zdá se,

jak by tisklo polibek.

Mlhy z lesů ven se tlačí

jako sbory truchlících;

cosi vzlyklo jako v pláči,

to se v tobě smutek zdvih’?!

Vzpomínka to v chvíli této

zvedla se ti v mysli snad

na máj vábný, bujné léto,

intimních chvil na půvab?! –

Tiše padá, tiše, tiše,

jako květy na rov čís;

zde je konec tvojí pýše,

smrtelný neb – také ty’s!