SNÍH.

Padá sníh, ach padá snížek,

s rudých střech a tmavých vížek

čtveračivě hledí v svět,

dřív kde plála záře smavá,

ale nyní nepřestává

vítr smutnou píseň pět.

Ve vzduchu jak tančí křepce

a jak spíná bílé čepce

starým věžím nad hlavou!

Časem rychle slétne k zemi,

by si zahrál s kadeřemi

dívek ručkou bělavou.

A mé dítě v okně stojí,

zří, jak sníh se točí v roji,

myslí si: „Ať padá dál,

ať jen padá ten sníh bílý,

aby měkce šel můj milý,

až by ke mně pospíchal.

A když přijde, dál ať padá,

ještě víc ať peří skládá

venku v pustou zahrádku;

neb čím hustěji sníh padá,

tím krb uvnitř lépe skládá

mladé lásky pohádku!“