Sníh.

První sníh

snáší se s oblak k zemi

na vlhkých perutích.

Jaký to rej!

Strom chytá jej

suchými haluzemi

a tiskne k hrudi.

Jak smutno! Všude

naseto listí rudé,

s křikem se ptáci budí:

„Sníh, sníh!

Jak s námi bude?

Zaleh’ nám kraje chudé

v neblahé chvíli

sníh bílý,

nevlídný, bílý sníh,

první sníh,

první bílý sníh!“

První sníh

když náhle na hlavu padne

z chvil žití žalostných,

a střást jej chceš

a nemůžeš,

ač pod ním lebka chladne,

mrazí tě, mučí,

tíží a pálí;

mlha ti oči halí,

a v ňadrech výkřik zvučí:

Sníh, sníh!

Ó, života blude!

Věčný-li květ je všude?

Chvilku jsme žili –

a snili –

na vše než padl sníh,

bílý sníh,

věčný bílý sníh!