SNÍH.

Sníh padá, v slunci mihotá se v letu

jak z jara spadající prška květů,

jak upomínka na vše to,

co odkvetlo, co v duše svěží

nám k nohám skleslo naseto

a v slunci mrtvo leží.

Hle, vločků stotisíce kol se chvějí

jak drobných křídel živých v bludném reji,

jak tužeb, jež cos hledají

a nemohou to najít v letu

i padají i padají

jak po odkvětu.

Hra jest to sličná, sníh ten padající,

když paprskový úsměv slunka lící

ji vzdušným zlatem protkává, –

hra smutná, když, co květem zdá se

neb křídlem, stuhlé sprchává

a zmírá ve své kráse.

Co hvězdy z démantů se vločky lesknou,

tak vyzdobeny na svou dráhu tesknou,

jak letěly by na slavnost;

vždy víc a hojněji co chvíli

ten rozhozený padá skvost –

květ nebes jasně bílý.

A každý vloček, jak se v letu třpytí,

toť jako jedno chvělé, bludné žití,

jak jedno srdce úzkostné,

jak jeden osud, jenž se třese

a ve své touze žádostné

si hvězdku nese.

Dlaň jakás přísná, tajná, obrovitá

to rozhodila vše, co kol se kmitá,

ty vločky, hvězdy, naděje,

ty losy a ta křídla chvělá,

ty paprsky a závěje,

ta žití odumřelá.

Směs jedna jest to, jedno chvějné chmýří,

co mezi nebesy a zemí víří;

nic více život neváží

než vloček sněhu, jenžto vlaje

a v paprsku, jejž obráží,

v dol padnuv taje.

Kéž jsem jen tolik, takým vločkem bílým!

Kéž po svém zmítání se k zemi schýlím

i přikrýt, až se zahřeje,

kéž paprsky tak slunné piji,

až jako jedna krůpěje

se v půdu vliji.