SNÍH.

V hluboké roklině horské, kam slunce nevniklo ještě,

ač smělejší každého rána oblohou měřilo kruh,

sníh poslední ležel. Jej ztrávily mlhy a deště,

byl zhublý a zčernalý všecek, ubohý druh.

A v jeho sestárlém srdci nebylo tepla ni citu,

neb dlouho je hlodalo hoře, a tajený drtil je žal.

Zahořklo, ztvrdlo a zpustlo. Sníh ležel v rokliny skrytu,

nemaje již, več by doufal, příliš hrdý, by lkal.

V syrové temnotě rokle myslil v mlčení chmurném

na doby slávy a pýchy, kdy cářil sveřepý mráz,

bohatýr – železná pěst. Na bělouši přicválá vzpurném,

mávne: zděsí se řeky, udeří: ztrne vše v ráz.

Junácké byly to časy! Němo a bílo vše kolem,

bílé mlčení kolem. Jen časem skála či kmen

s rachotem zlomí se ve dví. A jindy, lesem i polem

divoký metelic rej, skučení, výskot i sten –

a báje barev a světel v křišťálných palácích ledu...

Junácké bývaly časy! Pak přišla hanba a pád...

Sníh ležel v temnotě rokle, zlo v srdci duse a bědu.

Jediné zbylo mu přání: zemřel by rád.

A náhle jednoho rána jinak je: divně a lehce,

lehce a volně se dýše, v roklině světlo a jas.

Sníh na luka v údolí hledí. Zraku věřiti nechce:

širé se bělají luhy, jak tehdy v radostný čas.

A slunce do rokle vpadlo. Krunýřem ledové kory

k srdci blíží se radost, jihne kamenný žal...

Blažený sněhu byl zánik. A vysoko stříkaje s hory

v údolí k sněženek trsům mladý pramen se hnal.