Sníh

Sentimentální závěje

pohřbily pole, lesy.

Večer tak tiše, hebce je

šedými pod nebesy.

Studená jenom jistota

na tvoji hlavu padá,

kamenná moudrost života

v naučný verš se skládá.

Snad ještě – hrabej, prohrabuj –

pod sněhem idylickým

krčí se dávný večer tvůj

se směšným sněním lidským.

Snad ještě jiskra svítící

radostně vzplane zrána,

zakrytá bílou vánicí,

nohama zašlapaná –

Ach, fantastické blouznění

po cestě zasněžené!

Zimu si v červen promění

a mízu v stromy žene,

zaklíná jasné slunce z chmur,

ať slavně nebem pluje,

a starosvětský trubadur

o lásce zanotuje –

Les mudrc mdlý a churavý,

stařecky sobě bručí

a romantické pozdravy

reálně chápat učí:

Je pod sněhem jen zmrzlá zem

a hrouda kamenitá,

vždyť pod ledovým úderem

už jiskra neprocítá.

Jen v bájích rytíř zavítá,

co lednou tíhu snímá.

Však mudrc chladně počítá:

Je zima, zima, zima.