Snílek.

Dumá, nedbá štěstí,

ve snů propast padá,

hyne mračnou zvěstí,

vadne, klidu strádá;

tone v moři sporu,

bloudí záhad nocí;

těká v mátoh sboru –

může-li se zmoci?

Tiše! Nevažte ho

žití svého pouty,

v bílé duši jeho

dýše to jak z routy;

jasmínem to voní,

poupaty se množí;

rosou se v ni roní

s nebe vláha boží.

V divůplném šeře

kvete hruď jak niva,

s bujného v ní keře

zlatý pták vám zpívá;

zda snem zlíbaného

probouzet kdo může?

Z trnů ňader jeho

rostou pro vás růže.

V chleba dobývání

tuhnou-li vám paže,

z květů dumných skrání

kytice vám váže;

čas-li citem stydlý

v běd vás žene chmuru,

zlatými on křídly

povznáší vás vzhůru.