Snílek.

Za parných dnů v tom dusnu školní síně,

pod nudným professorem, při řečtině,

blíž okna bledý snílek dumá rád,

svým duchem bloudí kdesi ve vidině,

kde fantasii pouští volný spád.

A v myšlének svých skotačivém roji

již těší se na dětskou družku svoji,

na diblíka, jenž velké oči má,

s níž hraje, honívá se po pokoji

a v skrytu líbá ji a objímá.

Muž s kathedry přednáší o Heleně,

o Parisu a bojích k vůli ženě

– slov odměřených jednotvárný spád –

a slovu „láska“ v mluvě přeučeně

obratem řečnickým se vyhne rád.