SNÍTKA HLOHU.

Svit slunce plným proudem v dílnu padal,

hrál po skizzách, jež na zdech rozvěšeny,

po řezbě rámů úlisně se skrádal

a v pruhy nachu koupal tmavé stěny.

V tvář Pierrota hodil chumáč smíchu,

pak stlumen temným tónem gobelinu

jak zlatá, dlouhá nit se mihnul v stínu

a jako motýl na květ sedá v tichu,

se ztajil v sfingovité tvoje tahy,

ó Jocondo, ty velký dive štětce!

pak zbožně hladil bacchantky bok nahý

a ironicky zhublé tělo světce;

až na žlutavém tónu starých rytin,

jež byly nade dveřmi, vystřízlivěl

a zhas’, kde velký marabout sám civěl

na jedné noze v šeru vlhkých sítin.

V té směsi nábytku a starých zbraní

před podstavcem antická vása stála,

rej Maenad s Priapem byl vyryt na ní,

v ní hlohu zkvětlá větvička se smála.

A v umění, jež dýchalo tu všady,

ten přírody tón vpad’ jak jásot plesný,

jak nevinný a prostý pozdrav Vesny,

jímž v ňadrech vesmíru vře život mladý.

V té práci duchů, v rej snů triumfalný,

ve dumy ticho a v myšlénky tíseň

ten kvítek hlohu, jejž lom zrodil skalný,

nad nímž se chvěla skřivánkova píseň,

pln rosy, vůně hlásal usmívavý,

jak dívčí půvab, hovor dětský, svěží:

Na ňadrech přírody že všecko leží,

ta umění že zdroj a cíl je pravý.