Snítka vavřínu.

V zahradě čárné nad mořem

vavřínu snítku utrh’ jsem,

to zlatý den táh, a moře jak v hrách –

já utrh’ ji maně jakoby v snách.

Znám tě, ó, snítko, žel, ó, žel,

po tobě tolik pne se čel

a v závod se zve a strádá a rve,

to pro kus té smutné zelení tvé.

V severu dálném v kraji mlh

po tobě zrak mi vzplál i zvlh,

než skryje mě drn, pár lístků, pár zrn! –

a ve skráň mi vbodli palčivý trn.

Zde pak tě lámu snadně dnes,

stačí, bych na skráň jen tě vznes’,

jsem tady jen host, však jakoby vzrost’

tu pro mne, tak dává kraj mi tvůj skvost.

Díky, ó, dík, však nevezmu jej,

nečekám již tu na trofej,

co mohl, jsem dal, svou radost, svůj žal,

své srdce, svůj život, a nejradš bych spal.

Co však bych doma získal byl rád,

z ciziny rukou nechtěl bych brát,

tím pohrdám teď – ó, soku můj, hleď!

A daleko letěla vavřínu sněť.