SNIVÝ BARD A SMRT.

Snivý bard se s lože dívá

na let ptáků z kraje,

zří na suché listí žluté,

s nímž si vítr hraje.

Šedou hlavu v dlaně klade,

počítá své roky,

poslouchá, jak kdesi v dáli

znějí tiché kroky.

Smrt jde zvolna k jeho loži,

kolem se již stmívá,

snivý bard ji vidí v šeru,

jak se v stínech skrývá.

Usmívá se na ni vlídně,

zve ji k sobě blíže,

praví, že stesk duše siré

dávno ho k ní víže.

Smrt se k loži jeho sklání,

svými hnáty chrastí,

tichou svoji říši chválí,

není prý v ní strastí.

Snivý bard jí přisvědčuje,

na vše hlavou kývá

a když smrt již domluvila,

se rtů jeho splývá:

„Na vždy docela než zmlknu

v tiché říši míru,

ještě píseň svoji zahrát

chci na zlatou lýru.

Než zář slunce shasne v moři,

něco dopřej času,

abych pohřbil dnů svých bolest

v jejím teskném hlasu.“

Snivý bard na lyru hraje,

zlaté struny zvoní,

smrt se před ním na kolena

jata kouzlem skloní.

Potom pospíchá ven sama,

pěvce v okno zdraví

a svým hlasem jako z hrobu

z dálky k němu praví:

„Zpívej, zpívej, snivý barde,

dlouho k slávě vlasti,

věř, že ona nad tvou píseň

nezná lepší slasti.

Zpívej, zpívej, snivý barde,

dlouho k štěstí lidu,

až tvá píseň jednou dozní,

přijdu pro tě v klidu.“

Snivý bard za smrtí hledí,

ptáci letí z kraje,

na cestách si vítr s listím

podivně tak hraje.