SNOUBENCI.

Svým štěstím zmámeni v park vyšli před večerem

(a vánek lehounký je líbal do tváří)

za ruce držíce se; vlažným, mlžným šerem,

jež květy vonělo, létali komáři.

A po čem toužili a co jim v ňadrech plálo,

teď duši zvlnilo a nevěděli jak

po štěstí sáhnouti, jež už se na ně smálo,

a oba mlčeli a touhou plál jim zrak.

A v hlavě hučelo mu: „Tvá jsem celá! celá!“

– teď byl ten okamžik, ten nejkrásnější z všech,

kdy „Ne! Ne!“ ukrutné, jež pro něho vždy měla,

se v „Ano!“ promění na rozpálených rtech...

Jak jen vše vyjádřit, co nyní na ní žádá,

– a bílou košilkou problesknul ňader sníh –

již všecko chápala a vzdala by se ráda

při oněch plamenných a žhavých polibcích.

V tom ptáky spatřili, již na blízku si hráli.

„Ach, buďme jako ti!“ k ní rozechvěný řek’.

A mlhy slzely; ty přicházely z dáli,

noc tiskla na stráně svůj první polibek – –