SNOVÁ BALADA O SNU A SPÁČI

Sen nejkrásnější noci

– shaslý chorál duhy, němý požár hvězd –

vzbouřil se, vyvřel, vzkypěl,

udal se, prohléd’ a k loži sed’.

Usedl k loži a patřil

spícímu ve tvář (či to mrtvý byl?)

i poznal a nepoznával

druha, jehož byl zapudil.

Zřel shořelý byt svůj, stydlý

jak popřený malodušný čin,

a v stojatých loužích spánku syčí

oharky snových zřícenin.

– Dočerpej dna se mého,

ó spáči, zánik tam nově se dní,

kořeny moje vysuš, popřev,

a poušť tvého spánku se zúrodní.

Jsem, běda!: Shaslý chorál puk’ zapěv,

a němá světla hynou slepýma očima.

Jsem!, ale marný jsem, jak popel,

když spáleno nic, kde všechno počíná.

Sni zas, ó spící spáči,

a hrobovou spánku sluj

zalidni mrtvým, jenž vrací

se v zhrzený domov svůj. –

A spící ze sluje spánku

se vynořil (spící či mrtvý spíš?)

a na pustých skalách první trsy

číhající myšlenky hraní již.

A dí: – Kdo mluví tady? –

A onen: – Sen nejkrasší noci tvé. –

Dí znovu: – Kdo to mluví

k mé odmítavé myšlence?

Kdo mluví? Je však řečí ještě

ta tma shaslých slov, kudy ploužný dým?

Jaké to dálavy plavily spáče,

že řeč onu vím, ale neslyším? –

Sen: Sirotčí tvar můj se taví

touhou po sobě. Horká láva ta

zpráhlým tvým nitrem brázdí zase

cestu snům, která zaváta. –

Zas opadly vody spánku,

a nový trs počal vykvítat.

– Ty snem? Sen nebyl. Sen linul.

Snem ty, o němž mohu přemítat?

Sen nejkrásnější noci?

Je pohroben v bdění mém.

Jak byl bys jím ty, ty, jenž sobě

tolik podoben? –

– Ne pohroben v tobě. Jsi hrobem

puklým a zejícím.

Poshášej klamy bdění svého,

a já zase zasvítím. –

Štěrbinou okenice

den zastrašil sirý a zlý.

Řek’ spáč: – Mrtví méně jsou mrtvi

než ti, kdo nevěrně uprchli.

Teď poznávám tě: Jsi zradou,

zradou snu, jenž byl, že ničím byl.

Jsi zradou, jsa jím příliš,

než že bys vpravdě byl. –

A poznavše se, patří

tvář ve tvář dva sobě zcizení.

A v rumišti snů dar světla

o daru temna sní.

Níž, níže opadává

vodstvo noci a z něho vykvétá

trs myšlenky trpce bdělý,

a šírost veň zakleta.