SNOVÉ. (I.)

Zahlédl jsem jizbu. Měla plíseň

na stropě a v šerém přístěnku,

v krbu chlad, v komíně větru píseň,

černý les a hvězdy v okénku.

Žena s okem kalným, lící bledou

bzučela tam nad kolébkou šedou:

Hajej, hajičkej!

Přikradnuv se ticho ku kolébce

křídla nad robátkem svěsil jsem

a zrak jeho opatrně, hebce

zaclonil svým pestrým vějířem.

Hvězdy, kvítka, perle, andělíčky

rozsypal mu nad kleslými víčky –

hajej, hajičkej!

Na to ženě před slzavé hledy

rozestlal jsem jasné obrazy:

Dítě vzrůstá nedotknuto jedy

hříchů sladkých, luzné nákazy,

hvězdu cnosti na odvážném čele

s losem způrným v boj se dává směle –

hajej, hajičkej!

Matka sama. Jednou v síni kroky –

,Synu!‘ „Matko!“ – Jásot do nebe.

,Paní ta? Andílek modrooký?‘

„Žena, dítko. Jdu si pro tebe.“

Vnouče stařena teď laská, hřeje,

v dumách kolébá a nad ním pěje:

hajej, hajičkej!

V chýši blaho. Zaplašil jsem tíseň

z hrudi její. Ticho v přístěnku;

i v komíně zmlkla větru píseň;

les a hvězdy zdřímly v okénku.

Všechno kleslo míru do náručí,

ze sna jen to nad kolébkou bzučí:

Hajej, hajičkej!