SNOVÉ. (II.)

Hošík smědý, snivých zraků

ve plášť zabírá se hrubý,

opice pak v rudém fraku

s ramene mu cení zuby.

Pod ním klobouk opestřený

vybledlými fábory,

v jehož hloubi groš se stydí

za neštědré siňory.

Nahradím ti, dítě jihu,

strastiplné dnes i včera!

Hůlkou dotkl jsem se v mihu

chlupatého premiera.

A v tu chvíli – divno k víře –

uhladiv si v předu frak,

chlapci v salonní manýře

poklonil se opičák.

A prál jemně: „Vzácný pane!

Račtež shlédnout se své výše

na ministra požehnané,

rozkošné opičí říše.

Libo-li vám snížiti se

opičího do plesu,

račte usednouti se mnou

v tuto dvorní kalesu.“

V nárožní se záři sloní

vozík titěrného díla,

před ním rolničkami zvoní

koza divná, sněhobílá.

Vsedli, jeli, zastavili.

Po praskavém řebříku

naposledy vyšplhali

do jakéhos kurníku.

Uvnitř hlučí to a třeští,

zvoní, klape, deptá, buší,

kvičí, mlaská, piští, vřeští,

že hoch obě zacpal uši.

Hemží se tu, kupí, tísní

opičáci, opice,

v různých barvách, v různém kroji –

přepodivná směsice!

V čáce, turbanu i čapce,

s portou, chocholem i stužkou,

kol do kola hvězdy, střapce,

s trubkou, vějířem i puškou,

v sukni, spodkách, kamizole

plné třpytných knoflíků –

jak by se sem byli shlukli

se všech tyčí, řebříků,

kruhů, bidel, kolovrátků,

bubínků, velbloudích hřbetů,

ze všech klecí, budek, sádků,

zvěřinců a kabinetů,

ze všech trhů, veletrhů,

sbírek, výstav na odiv –

také mely neuviděls,

neuvidíš jaktěživ!

A to vše se nosí, řídí,

klaní, krčí, brvy klene

po člověcku – jakby lidí

stíny drobné, znetvořené.

Opičák tu se smetákem

v papírové koruně

na rohožce tvář nadýmá

jako mocnář na trůně.

Jedni po dvořansku křiví

křivá záda všemi směry,

druzí po lokajsku civí

na zbytky a na duzéry.

Jiný nakřivenou berlou

divné tropí pabuňky,

onen k vážným okulárům

směšné druží posunky.

Jeden stropy nosem boře

advokátsky mžourá okem,

jiný paničkám se koře

kotrlcem je baví, skokem,

opičky pak obličeje

rozšklebené v dél i šíř

jakby studem nedovedně

schovávají za vějíř.

Dívaje se tomu reji

nízkých, nerozumných zvěrů

s pitvornými obličeji,

myslí hoch: „Toť směšné věru!“

Však tu na ubruse řásném

zočil náhle před sebou

hrozny, mandle, fíky, datle

s ananasů velebou.

Pomeranč tu zlatohávý

otevírá plná ňádra

a v paprscích vonné šťávy

bílá objevuje jádra,

slívy modrají se velké

jako vejce slepičí –

a hoch myslí: „Krásný věru

je ten život opičí!“

A již mnohou na lahůdku

brouše zuby, bystře hledy,

mnohou vodě do žaludku

pozapomněl hošík smědý

na hlad, žízeň, bláto, zimu,

denní strasti, úkory,

na groš ve klobouku hloubi

i na skoupé siňory.