SNOVÉ. (III.)

Já se, bratři! v podobě motýla

snesl v ňádra rozpoutaná, bílá

kněžky mladé. S houpavé té vlny

v obličej jsem zíral kouzla plný.

Ale prvé v neprůhlednou clonu

zahalil jsem starou strážnou donnu,

léč by skrytou na knížecí dcerku

nezvětřila ve křídlatém šperku.

Dívka vzhlédla. Vidí žasnouc tiše

obrovského květů tovaryše

na své hrudi – očka v brvy tříseň

plaše ukrývá, však slyší píseň:

„Vsedni na mne, pojmi letné pásky!

Unesu tě v jasnou říši lásky:

Rozkoše, jíž srdéčko tvé nezná,

okusíš tam, dívko přelíbezná!“

Váhá kněžka. Motýl vábí, loudí.

A již vstává, zlatý dešť jí proudí

po bělostné šíji, po rameně –

a již vězí nožka ve třemeně.

Letí vzduchem – dole háje, nivy...

Křídel velkých, ozlacených kyvy

nad čelem jí vlásky rozvívají,

do líbezných dum ji uvívají.

Divný komoň zanesl ji v letu

do kalicha ohromného květu.

Ach, tam krásno! Rosa blýská z hloubi,

se stínem zář růžová se snoubí.

Tu však, běda! vonnou nad kolébkou

ruka kostnatá se jeví s trepkou.

Bdělá donna, pohřešivši děvu,

únosce to stíhá v krutém hněvu.

Než i pomoc blízká: motýl pod ní

již co loď se noří v tůně vodní

a jak plachty se zlatými kraji

pestrá křídla nad ní třepetají.

Zlostná donna! Nad průsvitnou nivou

vějířem svým bouři bělohřívou

rozmávala. Vítr v plachty lehá,

lanem hedbávným loď v boky šlehá.

Otvírá se opěněný jícen

a člun s hůry do propasti sřícen

rozpadá se. Rozhlučené

již se moře nad kněžicí klene.

Než, ó divy! v křišťálové stropy

vln se hlavy pojiskřené klopí,

sloupy průsvitné se vzhůru točí,

květný koberec, kam noha kročí...

V kouzelném tom sídle jinoch krásný

uvádí ji na trůn bleskojasný,

líc mu plane, z oka nebe svítá,

a ret slovy sladkými ji vítá:

„Krásná kněžko! Ne po boku sobce,

který v zlaté pochová tě hrobce,

démantem ti vrásky v čelo vpíše

z vůle rodičů – zde buď tvá říše!

Zde stan lásky, blaha! Nech tam v dáli

boří, staví, přenášejí skály,

učí, kupčí, dobývají světa –

sem ta všední vřava nedolétá!“

Náhlý hřmot jí spánek plaší s čela.

Po třetí to donna omrzelá

rozkoš její krátí. – Bylť jsem donnu

letem štětce změnil na madonnu.

Jemné růže v pleti sněhobílé,

ladné brvy, kadeř zlatou v týle

nastínil jsem. Jarní půvab svěží

v oku plá a na hrudi se sněží...

Pak jsem zrcadlo jí podal maně.

Jak tu výskla, zatleskala v dlaně,

s lože vyskočila v mladé kráse – –

stará bručíc vylezla tam zase.