SNOVÉ. (IV.)

Démant ve rmutu mne zvábil skrýše.

Lampy čadné objevoval kmit

pestrý cimbál, překocené číše,

kostky, roucha, svůdný kovu třpyt,

vrásky, oči vypoulené tupě,

nahá ňádra – v divé, pusté kupě.

Spali po kvasu. A stranou v šeru,

kde se vlna hříchu ztrácela,

spatřil jsem – ne divou bajaderu –

ale pokleslého anděla.

O loket tam dívka opírala

hlavu krásnou – oči zastírala.

A jí k uchu skloněn, v němžto září

budoucího hříchu zástava,

démon s černou, divošklebnou tváří

slova šepce mrzká, rouhavá:

O ctnosti, že dým je, prázné slovo,

o bídě, že tíží nad olovo...

S druhé strany nachýliv se chvatem

zanesl jsem duši její zpět

do dědiny, kde se v klidu svatém

kolem ní a v ní usmíval svět;

ňádrem vlálo prvé lásky přání,

matka žehnala jí v umírání...

Zachvěla se dívka. Pozdvihl se

k nebesům ten velký siný zrak,

minulosti ráj v něm zamihl se,

jako hvězda letíc přes oblak,

slza z něho vyřinula žhavá,

sepjaly se ruce – sklesla hlava.

Aj, tu démon – v divém soptě hněvu –

v cimbál udeřil. Hned vzchopila

k novému se chasa šumu, zpěvu,

bleskly oči, v číši ztopila

poslední se studu čásť – a z míry

vykypěly smyslnosti víry.

Pokynul jsem. Mžikem řada roků

tlupu minula. Tu zapletá

hnát se s bílým hnátem; zmije v oku

siptí dutém; žebra oblétá

pestrý cár; leb chřestí rozkývaná

v divém tanci – hrozná podívaná!

S děsným výkřikem tvář děva skryla.

Vzchopila se, letí do dveří;

démon v patách: jeho dlaň se vryla

do vlnivých, rusých kadeří.

Spěchám na pomoc – a tuhé zvřelo

zápasení o spanilé tělo.

V tom tu shůry na peruti tmavé

sestra – bledá smrť – mi přispěla,

sklonila rty chladné, bolnosmavé

klesající dívce do čela,

v náruč pojala ji stinnou, řásnou,

ku hvězdám ji vznesla – bílou, krásnou...