SNOVÉ. (V.)

Zalétl jsem těsné do prostory

věže pochmurné. Tam nad čelem

spoutaného muže strastí sbory

perutě jsem uspal ševelem.

Vzlétal k nebi – létadla mu spjali,

o svobodu volal – žalář dali,

kámen odvaloval s vlasti rovu – ...

za to pohřben do tmy, do okovů.

Teď mu světem na okénka lemu

proužek nebe, vrabčí rodina;

návštěvou já sám přicházím k němu

a v mých patách krásná vidina.

Zdálo se mu: Bleskem rozraženy

dokola se řítí věže stěny,

a on z rumu, puklých okovů

vznáší témě k nebes pokrovu.

A hle! nad ním v pobouřeném vzduchu

jako chmůry, bledě, kolísavě

uhánějí legiony duchů

v nepřehledném tísníce se davě.

Na oblačných štítech, vozech, koních

obrovské se mužů kreslí tvary;

žen pak ladná těla vzhůru po nich

pnou se přítulně jak bílé páry.

Zbraně dávné: kýje, šípů vaky,

meče, kopí, rozhoupané praky

nadhlaví jich plní blyskotem

a zpěv šumí větru hukotem:

Z hloubi pravěků to hlučí temně:

Svoboda!

A zpět hřímá tisíceré plémě:

Svoboda!

Jak zákon velel nám, své životy

jsme položili za hráz cizoty,

meč perský sklál nás do mohyly,

však věčně žijou – Thermopyly!

Za chrám svatý, za praotců víru

ronili jsme žití toky vřelé,

nad vyhnanstvím plane zákon smíru

a chrám stojí v srdci Israele!

Hvězda Gracchů – problesknuvši krátce –

za Aventin klesla truchlým letem.

Však boj jejich za lid utlačený

neutlumen dosud bouří světem!

Okovy jsme pánům pohrozili

zlomenými, na kříže nás vbili

řadou nepřehlednou. A hle! s kříže

den se snesl na otroctví mříže!

Nové davy. Blíže, zřetelněji

postavy se odstiňují hrdé,

viděti zrak bleskný, rysy tvrdé

v osloněném reků obličeji.

Slunce hávů ozlacuje řasy,

štít se třpytí, uzda, podkova,

na přilbicích křídla kovová,

plamenité meče, pukle, pasy,

krunýře, korouhví zlatá tříseň,

bubny víří, rozlehá se píseň.

Krutý Montfort bouřil na Tulúzu,

Béziers poklesl v rum,

však duch pravdy nad oheň a hrůzu

čelo vypjal k nebesům!

Zableskl se kalich v duchů noci,

Tábor novým Betlémem se stal,

národ jeden celé světa moci

myšlénky své silou odolal.

Vzpomeň na den slavný u Morgart’nu!

Nevymřelo plémě Winkelriedů,

ještě mnohý s prsou svého lidu

ve svá srazí cizou halapartnu.

Velký hrob nám ustlal Turek na Kosovu –

vnuk náš z něho vstává – Osman klesá k rovu –

jména naše slaví píseň jasnozvuká

a hrom kletby drtí – Brankoviče Vuka.

Zem, již vydrali jsme Oceánu,

podruhé nám Filip zatopil

naší krví. – Nám z té krve zkvetla

svoboda – on v ní se utopil!

Zdálo se, že celý národ zhasl

mžikem tím, kdy meč nám přeťal vazy;

a hle! národ dvěstěletý střásl

náhrobek – a kde jsou naši vrazi?

A dál nové řady bohatýrů.

Šíře, šíř’ se stelou mračna pluků,

zaniká jich píseň v písní víru –

jediná to bouře slavných zvuků!

Však ta bouře sama píseň hlasná,

jejíž slova anděl nadšení

tuto vepsal v oči, čela jasná –

píseň slávy, píseň vzkříšení!

Píseň o myšlénkách velkých, svatých,

které nad malátnou země hrudou

duchů smělých, srdcí božstvím zňatých

hledají – a věčně hledat budou!

Píseň o boji, jenž s otců k synům bouří,

nade proudem staletí se kouří,

nevidomě, v siném bezmezí –

v němž i poražený vítězí!

Kdo je sečte, stíny bojovníků

za vlasť, právo, pravdu, svobodu,

světa obnovení? Tíseň šiků

úžasná, směs pestrá národů,

oblak praporů a zbraní lesy –

letí tu jak orkán pod nebesy...

Prapor hvězdnatý zde týčí mrakem

hubič pralesů a otročiny;

za ním v rudé čapce bleskným zrakem

hrdá Francie své vede syny;

tamo tlupa starců, žen i dětí –

obrana to vzdorné Saragossy;

nad vojem, jejž sbor proroků světí,

péra vlajou, míhají se kosy;

Vlach tu ohnivý, tam Irčan smělý,

řecký fes, albánské fustanelly,

Srb tam rvoucí poloměsíc bledý,

pusty syn i Arab, Hindu smědý...

Však ó viz! Jak druhdy při něm stáli

v jednom šiku za věc posvátnou,

s ranami, jež vrahové jim vkláli

v prsa věrná zbraní malátnou,

nyní tamo v jasném proměnění

pod praporem starým vesele

pozdravují vězně v šumném pění

bratří v boji, druzi, přátelé.

A teď s hůry komoň jeden bílý

prázdným sedlem v dol se k němu chýlí;

v střemenu se rozhoupala pata,

prsa ovlála mu hříva zlatá

a již ve velebné duchů vřavě

jak list vichrem stržený se chví.

„Kam?“ zašeptal – a kol kolem v davě

odvět šumný: „Tam, kde vítězství!“

Ohlédl se: Juných zraků třpyty –

družné pozdravy – palašů kmity –

a dál nových vojů spousta šedá,

šírá, šumná – konce nedohlédá...