SNOVÉ. (VI.)

V šedém domku přebývají

dědeček a babička,

ve dvou tělech nahrbených

jedna dobrá dušička.

Ve dvou hlavách osněžených

jedna tichá myšlenka

a do srdce jediného

čtyry jasná okénka.

A nač oba po den celý

zpomínají jedině,

ruka má jim odestírá

v temné spánku hodině.

Zdá se jim, že anděl bledý

v jednom retů dotknutí

oba uspal, k nebi vznesl

na bělostné peruti,

a že k domku podívat se

chvátá celá vesnička,

jak tam v jedné rakvi spějí

dědeček i babička;

že jim jedna hrana zvoní,

jedno miserere zní,

a kněz za oba že čítá

jedinou mši smuteční;

jeden hrob že oba sloučil,

jediný kříž nad nima,

pod křížem pak jediná jen

růžička se ujímá;

a tam na nebeské báni

obě dobré dušičky

světa pán že ubytoval

do jediné hvězdičky.

Nevím, co tam dále mluvilo snů plémě,

neb se jeden s hůry náhle snesl ke mně;

nevšeptnu jej ani v krásné ouško děví,

vždyť sen prozrazený prý se nevyjeví.