Snubní prsten.

Z války svaté jede tich a něm

český rytíř známým úvozem

a s ním zbytky jeho věrné čety –

tam už z hvozdu kyne jemu hrad...

touhy jeho předmět mnoholetý.

Myslil naň, když smrť se zavěsíc

stejně na kříž jako půlměsíc

po bojištích táhla, zkáza za ní –

ach, teď opět hlavu zkolébá

na prsou své čarokrásné paní.

Tenkráte, když v svatou bral se zem,

panoše dal spoutat řetězem,

vrhnout v mornu, vranám na pospasy,

na krčku že bílém nosíval

v škapulíři jeho paní vlasy.

Dále duní o zem kopyta,

řinčí zbroj a přilba rozbitá...

však co to?... on posílal přec zprávy!

a teď nikdo trubek hlaholem

nevítá ho v lesku nové slávy.

A již vjíždí vraném na oři

se svou četou v staré nádvoří –

je jich málo, jenž ho vítají tu,

a jen starý zbrojnoš pomáhá

s koně mu a od pláště a štítu.

„Aj, kde lid můj a kde paní má?“

na zbrojnoše rytíř zahřímá.

„Bojím se, můj vzácný veliteli:

kdybych čistou pravdu pověděl,

ucítil bych hněv tvůj pod ocelí.“

„Mluv jen pravdu, třeba o smrti,

sic můj hněv tě ranou rozdrtí!“

„Sotva’s odjel, tvoje dobrá paní

ztratila se z hradu bez stopy

a tvůj lid – ví Bůh! – se ztrácel za ní.“

„Bídný lháři, za tu mrzkou lež

dnešní noci sotva dožiješ!“

a pán hradu krůpěj po krůpěji

stíral s čela, když jak zběsilý

hnal se chodbou do komnaty její.

Hledal, hledal – marné hledání,

volal, volal – marné volání,

plakal, plakal – ale holé stěny

vracely mu nářek ozvěnou,

až si zpomněl na páže své ženy.

„Byla by snad k vůli rozkošem

s uvězněným prchla panošem?...

Když s ním nešla, najdu jeho kosti!“

a hned v mornu hnal se s pochodní,

trýzněn hejnem černých pochybností.

Běžel kvapně dolů se schodů –

vyštval vrány... dávno po hodu,

jejž jim poskyt’, nežli odjel z hradu,

a hned dal se spustit žebříkem

do žaláře hrobového chladu.

Sešel... mráz mu vběhl do těla...

v koutě vskutku kostra ležela...

pochodní si lépe svítil na ni...

ha tu druhá – a té na prstě

skvěl se snubní prsten jeho paní!