SNUBNÍ VEČER.

Hrad šedý u Visly a z dubů sroubený.

Kol něho náspy z hlíny

juž sotva zastaví proud vojů nadšený,

když kníže Rytogar jim opět stojí čelem

a v duchu rozechvělém

u pestrou směsici se pojí hněvu stíny

i mocné vášně plameny.

A bouří vůdce v tom své tužby tlumočí:

„Tam v křoví v lese mladém

si ptáče s ptáčetem šveholíc poskočí,

motýli ku květům ve plesu křídlem plují

a já, strom nade slují,

mru záchvatem a zrak již slunce před západem

mé krásné kněžny nezočí.

V hrad, voji, přátelé! Chci míť přec v náručí

při záři zlaté, lunné

královnu Lechie. Ať rohy zazvučí

a hlahol, šípů hvizd a štíty, meče, mlaty

boj třetí počnou klatý.

Kdo znaví se, můj meč, až jitro vzplá pak slunné,

ho v boji bíť se naučí!“

Jak proudy zjitřené v tom vojů řetězy

se tísní náspů kolem

a na kvap k záštitě si kupí pavezy;

druh druhu vystoupá svalnatá na ramena,

leč mnohý v hněvu stená,

když kámen svržený pod přílbou ve lbu holém

nad žitím náhle vítězí.

A v hradním cimbuří dav skrovné družiny

v zápase Vanda nítí;

jak cherub oblačný, jak palma pustiny,

tak sličná v půvabu kol ku svým v boji hledí

a krunýř z lesklé mědi

jí ještě k velebě červánků pablesk chytí

jak v úsměv tichý, nevinný.

V jek boje, kamenů metaných v přívaly

co prvý German smělý

v tom s dykou ve pěsti v hrad cestu odhalí

a za ním druhý juž přes hradby ve zápětí,

křik útočníků vzletí

vítězně nade hrad a v kraj večerem stmělý,

v němž hvězdy bílé zaplály.

Šíp v dlani poslední, znak síly na čele,

kol ještě dívka hřímá:

„Proč nezřím, do trupů jak vůdci ustele

temnosti chmurný bůh? oj záhy ducha vznese

mi v nebe velký Jesse.

Kéž jen tu nad zemí ochrannou ruku třímá

a nad vrahy meč z ocele!“

Šíp z luku zasvištěl, než prsou nezasáh’,

jen uvíz’ vůdci v štítě.

A hradu vládkyně, třpyt znoje na řasách,

v tom Visle v objetí se řítí s chvatem dolů.

Boj ustal ve hlaholu

a sluhům Rytogar v úžasu káže hbitě

pro tělo kněžny ve vlnách...

A co hrad plameny juž zvolna klesá v rum

na zbitých branců trupy,

před hradem Rytogar na stolci v tísni dum

ždá sluhy, nevěstu až v lokty jemu složí.

Nic nedbá, u podnoží

dav četných vítězů že v návalu se kupí

jak noční stíny v šedý chlum.

Nach ohně velebný a stříbro bílých hvězd

a ples, jenž v kraj se ztrácí,

vše vůdci nestačí zlé touhy na bolest,

když noc již ubíhá, a v žhavou muku čelo

se jemu obestřelo,

že ještě ze sluhů se nikdo nenavrací,

jenž nes’ by přece dobrou zvěst.