Šňupka.

Nic se, páni, prosím, nelekejte!

Žebych zvěstoval, jak Drahomíra,

Chtíc prý nasaditi do Čech štíra,

V černou propast ranou boží sklesla,

An se hrdě v skvostném voze nesla;

Na tu pověst, páni nečekejte.

Rovně nemnoho bych z toho měl,

Kdybych vypravovat chtěl,

Jak pan čert z pekelné špekulací

Přenáramný v Římě ukrad sloup,

A když oklamán byl, troup,

Hněvem rozpálený z dešperací

Sloupem mrštil Vyšehradu v čelo,

Až to v celých Čechách znělo.

Já vám z brusu novou rejdovačku

Zahudu dnes, totiž – o tabáčku;

Neboť věci, plné valných cností,

Nikdy chválit nelze do sytosti.

Začnem tedy – u límce? či u šosu?

Začnem s naším Kamenickým u nosu.

Nos je – slyšte dobře! – ubohý je nos,

Chodíť bos.

Prstům dáme prsteny,

Krkům drahé kameny,

Uším kroužky zlacené,

Očím brejle stříbrné,

Ustům mlsek do syta,

Z lesů, zahrad, ze žita;

A jen ubožátko nos

Chodí bos.

Příroda jen štědrá na něj myslila,

Když své dary dělila.

Všickni křičí: „Všemu dejte ještě víc,

Jenom nosu nic a nic!“

Div že se jim jazyk nepoláme.

Což pak ho jen proto máme,

Bychom brejle na něm nosili,

A tím zrak si kazili?

Což pak není částkou těla,

Jenžby také dárku dostat měla?

Kdo pak by chtěl posléz nosem býti,

Kdyby měli na světě,

Tabáček kde vykvete,

Samí nešňupáci žíti? –

Kdo z nás může při vší učenosti

Chválit jenom stínek tabáčkových ctností?

Řečník, jenžto v řeči proudu,

Na nějakou vrazí hroudu,

A nemůže dále –

Nijak – nikam dále –

Vezme honem piksličku,

Z piksličky pak šňupičku

(Také šátek musí ven)

A duch zas je zotaven.

Nejsme-liž to jonáci,

My – my řečníkové šňupáci? –

Zpěv když básník se vší chutí

Na jalovo nutí – nutí,

Ve skoky pak zpotvořené

Verše strká zmrzačené,

Když mu proudy básnického potu

V roztrhanou tekou botu:

O! v té smutné hodině

Darmo vzývá bohyně;

V této nemoci

Není jiné pomoci,

Nežli šňupka sedleckého,

Nedávno však koupeného.

Prósa honem z mysli kráčí,

Básník tu škouduje, slabiky stáčí,

Daktyly jakoby kobylky skákají.

Takovíto jonáci

Jsme my – básníkové šňupáci!

Ovšemť, že i páni doktoři

Rádi proti němu hovoří:

Že je prášek jedovatý,

Že prý nervos oslabuje,

Mozek vysušuje...

Ať vám dají pokoj svatý!

Mnohý z nich nám šňupku neschvaluje;

Sám však, než nás do živého lup,

Již si za katedrou – šňup!

Pradleny snad jenom právem stýskají,

Když šňupákům šátky právají,

Ale každá růže má své trny,

Ani slunce není bez poškvrny.

Mimo to i ženy, co naň broukají,

Sami v skutku s piksličkou si hrávají!

Protož ať jen s chutí šátky perou,

Aneb z cechu šňupáků se berou.

Nechtějí? – aha – toť dobré znamení,

Že jich nosík tabák dobře ocení.

A co za potřebné uzná krásná pleť

U mužů již z pouhé zdvořilosti

Musí míti krásné cnosti,

Třebať se i býti zdálo smeť!

K čemu tedy stále na tabáček sedat?

K čemu v něm jen vady hledat?

Vždyť i to, že prášek milý

Proti dlouhé chvíli

Ode dávna comprobatum

Arcanum jest duplicatum –

Toť již při podivné světa zlosti

Slouží k chvále tabáčkových cností.

Známe-liž pak človíčka,

Jenžby neměl mazlíčka?

Jeden prázdní skleničku,

Druhý cpe si dýmčičku,

Třetí s ptáčky stále hraje,

Čtvrtý krmí husy,

Pátý jezdí v cizí kraje –

Jiní vyvádí zas jiné kusy.

Protož, drazí páni,

Nechte učeného lání;

Neboť když to rozvážíme,

Zdaliž vůčihledě nevidíme,

Že to pouhé utrhání?

Mnoho stojí práce, než co vykvete;

Důtky leckdos, a jak snadno, uplete.

Vždyť i Apelesa práci,

Kterouž za kouzelnou věc

Měli samí chytří ptáci,

Pohaňoval – bídný švec.

Homér, Šekspír – pomlouvačů

Měli víc než posluchačů;

Mnohý musel mlčet panáček! –

Což má chudák říci – tabáček?

Vám však, jenž ste lásky uhelnicí

Činy naše měřili,

Šňupáte-li, přejem, by vám tabáčníci

Spravedlivě vážili;

Nejste-li však z šňupáckého řádu,

Slyšte aspoň dobrou radu:

Šňupejte a šňupejte!

Neboť všechny plané hany

Samy sobě zvoní hrany.

Obojím však, jenž nás milovali,

Třebas nešňupali,

Věčně budem platit dluh,

Říkavajíc vám, třebas nekejchali,

Vždycky vděčně: „Pozdrav Bůh!“