Sny a modlitby.

Jak první skřivan slétne v nivu,

hned zatoulám se v horský les,

bych uviděl zjev starých divů

a věčně nových kouzel směs;

chciť, když se v trávě květy mění

a zlatem svítí cesty prach,

sám v sebe uzavřít se v snění

jak sivý protěž na horách.

V mech uhostím se v temnu houští

a zřím, jak smutně zas a zas

dub k nohám suchý list mi spouští,

ten zbytek prchlých jara krás;

slyš, šustí, ševelí a vzdychá,

sněť v pupence však žene již,

hruď křiknout chce, ó, buď jen ticha,

zda léku srdci netušíš?

I kloním hlavu, duch se vplétá

v síť pohádek – ó, jak jsem blah –

jež stromů vypráví si četa

ve smaragdových samotách

o hnízdech plných drobných zvuků,

jež do ňader jim ukryl drozd,

a starém, doutnajícím buku,

jenž v noci osvětluje hvozd.

A stále nová zvěst mě blaží,

toť krásy nekonečný zdroj,

a přivinu-li k srdci paži,

ven letí z něho vzdechů roj;

ves žal a stesk se v slzy taví,

pln míru hledím v nebes krov,

a všecky sny mé dumné hlavy

jsou modlitby, k nimž není slov.