Sny a skutečnost.

Já děckem býval veselým

a neznal dlouho trudu;

i doufal jsem, že v životě

vždy veselým jen budu.

Teď zřím, že sen to děcka byl

a trpké probuzení –

vždyť v celičkém tom životě

ni za mák slasti není.

Když poprvé jsem zaplesal

nad krásnou svojí vlastí,

tuť mněl jsem, že v ní živu být

musí být rajskou slastí.

Teď želím oněch krásných snů

i krásné vlasti svojí –

vždyť zřím ten její velký žal,

jejž nikdo neukojí!

Kdo v světě hledáš přítele,

nehledej tichou duši;

tať nejspíš ve vší tichosti

ti slib i věrnost zruší.

Kdo v světě hledáš milenku,

nehledej krásnou tváři;

za touť se nejvíc požene

ti hejsků ku oltáři!

Spatřiv kdy muže slavného,

vždy pokorně jsem smekal

a jak před svatým obrazem

bych pokorně byl klekal.

Však zvěděv, že ten velikán

se nezná k svému rodu,

v své úctě jsem jej postavil

hned na nejnižším schodu.

Jak rád bych činem velikým

já přines vlasti slávu

a pomohl jí z poroby

zas ku starému právu!

Leč vůle nemá žádnou moc,

kdy nerovna jí síla –

jinak by moje drahá vlast

již dávno šťastna byla!