SNY – BALONY.

V nedělní poledne na jarním slunečnu,

kdy první fialky ve světlých šatech svítí,

kdy srdce milenců a dětí sní si o Věčnu –

vidíte v jasných úsměvech je na slunci se chvíti?

Červené, modré – světle svítící,

tak šťastné, volné, lehčí nežli vzduch,

tak z dálky zdravící vás celou ulicí,

jako by zvěčňovaly onen městský ruch –

jak jaro činily by ještě jarnějším,

bohatším možnostmi, plnějším věčných tuch,

krok každý spěšnějším, zvuk každý jasnějším,

víc opájejícím opilý jarem sluch –

jak všechny naše naděje a sny

by zvaly z ulic v širý, volný vzduch:

Ven z města, ven, tam někam za brány,

kde darů zářících je plný jarní luh!

Ó dětské balony, vy chvící v slunečnu,

jak draze promlouváte k snivé duši mé!

Vždyť vy jste moje snění vtělené,

to nejvíc mé, to nejvíc důvěrné,

to hmotnému, zemskému skutečnu

přes všechnu příbuznost přec nejvíc vzdálené!

Tak svítící v těch jasných barvách všech,

tak úsměv nejvyšší svou dětskou moudrostí,

tak cele setkané z těch nejvzdušnějších něh,

z těch nejslunečněji mystických radostí –

tak lehké, průsvitné, jak nadpozemské nic,

a přec tak slavným činící vše v jaru života –

s takovou láskou vzlétající vstříc

všemu, co v oblacích se šťastně třepotá!

Ať na nitích chvící se v skupinách,

svítíce v dálku, hrozny kouzelné,

ať vzdušně vzlétnuvší, a v jarních výšinách

zdravící dolů oči zdivené –

vy věcí zázraku, vy světlé balony

jak zcela vtělujete moje světlé sny!

Ty nejvlastnější, nejtíž k vyslovení,

nejhebčí jas v úsměvném

ty, nad něž nic již více subtilního není,

ty, jimž se stýská nejvíc po Věčnu!