Sny démona.

Mhou temnou jiných světů ve propasti

se neslo křídlo šeré, úžasné,

a s čela jeho, sporných citů vlasti,

na chvíli prchly dumy nejasné,

a v ňader jeho spráhlé, mrtvé pláni

jak dalekého boha smilování

kýs květ se zrodil, vnady překrásné.

On miloval... Kdys v jiném, čistším světle

zrak svůj tak jasný v jiný nořil hled,

v své duši vítal lásky dumy sletlé,

on slzel a zas usmíval se hned,

on velkých ňader svojich touhou svatou,

tak mocnou, samým bohem nepojatou

i jiné duše zářný plnil svět.

A dnes – tak opět snil ty blahé chvíle,

jež dávno již s ním v černý klesly stín,

kdy v ucho jeho zněly písně milé,

jež panenský mu zpíval cherubín,

na kouzla myslil starých okamžiků,

než přišla doba pochyb, vzdorů vzniku,

než zlých jej zajal muk a trestu klín.

Zas vláti slyšel chvění křídel bílých,

jichž stínem rád se konejšil sám bůh,

a sladký, tichý šepot retů milých

mu kanul zase bolně v hluchý sluch,

on cítil opět na své líci spráhlé

déšť cizích slz tak palně vzplanout náhle,

až pukal jeho smyslů žhavý kruh.

I viděl tvrdou pýchu Stvořitele

a jinými kol duchy zhrdnutí,

i viděl sebe mocné vzpoury v čele

a tvůrce mrazné rázem ztrnutí,

pak cítil blesku hrot na čele žhavý,

pád s nebe hrozný, nářek usedavý

té družky, jež to zřela zhynutí...

Ten žalný pláč tak trýznil jeho ducha,

že jiné muky pouhým byly snem,

že žití jeho léta dlouhá, hluchá

proň počala být strašným břemenem,

že Bůh sám, kdyby chvílí tou v důl tmavý

svůj k němu snížil pohled vyčítavý,

by políbit jej musil bratra rtem.