Sny. (III.)

Nejednou přál jsem si již mrtev býti!

Však zdá se mi, že nenašel bych země,

neb kdybys Ty k mrtvému přišla ke mně,

opět bych z rakve vstal, k novému žití.

A přec jen bol jest, co mé srdce cítí!

kolem mě hvězdy, ale svítí temně,

zde lilje k nebi pozírají němě;

slavíka neslyším, jen děsné vlka vytí:

Že, když ve spánku chci zapomenouti

na celý svět, mně had na srdci hlodá

a to, co stvořeno, zas v trosky hroutí;

že, když se hlava v blahý spánek chýlí,

mne jedem tráví, mysl, duši bodá,

až srdce v bolech vadne, schne a šílí.