Sny. (IV.)

Jen ještě jednou tak pohledni na mě,

tím dlouhým pohledem, jenž ledy taví,

který mi v žilách proudy krve staví,

že mizí svět a v tůň se kácí země.

I měsíc hasne, hvězdy planou temně,

padá již v trosky každý pomník slávy,

ze rtů proklíná lidstvo úsměv hravý,

usíná svět a hasne život němě.

V tom z Tvého oka paprsek se zrodí!

Ó jak tu volno!... Ambrou vzduch naplněn,

a moře příval perlami je zvlněn!

Vln hradbami se loďka moje brodí –

jen ještě jednou tak pohledni na mě –

tak!... s bohem... s bohem... pomodli se za mě.