Sny palestýnské.

Sny palestýnské, divné, cizokrajné,

vy z dětství předly jste v můj celý věk

svou jitřní zář, své šero svatotajné,

svých pouští hrůzu a svých sadů vděk.

Tvůj dalný stín již v dětské snění tkal mi

svou hvězdu kouzelnou, ó Betleme,

tvé, Jordane, mi nitrem chvěly palmy

a chrám tvůj zářil, Jerusaleme!

Duch tvého lidu vtíral mému duchu

svých dum a citů zvláštní ráz i pel,

a hudbou divně mámivou mi v sluchu

slov jeho hlahol k harfy strunám zněl.

Jak vůní cizí, těžce opojivou

mne ochvíval svých bájí předivem,

svou poesií chmurně, žhavě snivou

ve mračných snech i vzletu ohnivém.

Kol Jehova se vznášel plný hněvu,

a hřímal velebný hlas proroků,

na bedrách levitů v trub valných řevu

skvost archy blýskal z krve potoků.

Já moře klasů zřel, jímž Rut se brala,

a na Karmelu líbezného sklon

má fantasie kalich květný tkala,

jenž skvostnější měl šat než Salomon.

Ó modré jezero, kde Šimon lovil,

jak vniklo’s v duši mou, ty výsoto,

kde Mistr bleskem nebeským se ovil,

i ty, hrůz, krve plná Golgoto!

Jak cizí svlačec, k domácímu keři

byv zasazen, kol něho pne se kol,

jím proplétá své květy, zevšad měří

stem bujných úponek až po vrchol:

Tak duch ten palestýnský z dětství denně

svým poutem sterým obejímal nás,

znenáhla po svém bytost naši měně,

snům našim zvolna vtiskuje svůj ráz.

Což plémě židovské můž’ hrdě čelo

nad všechny tupící je rody pnout:

neb všechny je svým duchem obestřelo,

svým prodchlo dechem každý země kout.

Náš Bůh, náš Spasitel, náš původ světa,

náš ráj i peklo, výhled v žití cíl,

náš každý pomysl, jenž k věčnu vzlétá,

má znaku hebrejského aspoň díl.

Tak rost’ jsem s vámi, snové Palestýny;

však mnohdy cizí vzhled váš v příč mi šel,

ty jiných pásem příkré záře, stíny,

dech jinoplemenný, z vás jenž se chvěl.

Jak jinou v žilách krev, jsem cítil v sobě

též jiný ducha ráz, pel citů, dum,

a jinak nežli jih tam v palem zdobě

mé zbarvil představy náš modrý chlum.

Já leckdy jat byl domorodým vzdorem,

chtě všech těch cizích přívěsků se zbýt

a volně po svém, vlastním prostě zorem

zřít na svět, po svém o neznámu snít.

Já Boha svého spodobit jsem chtíval,

ne jak ho Semit v jižních nocích zřel,

než jak mým vlastním tušením se chvíval

a v naše soumraky se obláčel.

Leč marná snaha, vybavit se zcela

z pout, s dítětem již srostlých těsně tak;

než naděješ se, kolem tvého čela

zas krouží jordanských těch ptáků mrak.

Let tisíce již Evropou se střete

a barvíte i naše kalné dny –

zda přijde čas, kdy navždy uniknete

s řas člověčenstva, palestýnské sny?